Smrt Conana z Cimmerie - část 2

1. srpna 2011 v 13:20 | Ellrohir |  Ostatní
Dokončení povídky, která se na stránky blog.cz nevejde v celku...


Probudil se uprostřed sálajícího vedra. Pomalu vstal a okamžitě na něj zaútočil řvoucí vítr ženoucí s sebou mračna jemného dusivého prachu. Zaclonil si rukou oči a pomalu se rozhlédl. Ocitl se v rudé spálené zemi. Kamsi do nekonečna před něj ubíhala horkem rozpukaná cesta, která mizela za tetelícím se horizontem. Vpravo i vlevo podél valů na krajích udupané silnice hořely ohně, které bránily komukoliv z dané cesty sejít. I kdyby někdo překonal, nepomohl by si. Kam až oko dohlédlo nebylo nic než černo-červené řeky pomalu tekoucí lávy, bublající bahenní vřídla, gejzíry vařící vody a bouřící sopky chrlící popel a metající do okolí do ruda rozžhavené kameny.
U sebe neměl Conan nic víc než tornu s patkou chleba a kusem tvrdého sušeného masa a vak s trochou teplé vody. Cítil se mnohem slabší než obvykle, i když ho netrápilo žádné viditelné zranění. Zjistil, že jedinou možností, kterou má, je sledovat cestu před sebou. Snažit se z vyznačené stezky uhnout do hořící země okolo by bylo čiré bláznovství a když se zkusil otočit, shledal, že mu každý krok působí obrovskou námahu a navíc se zdálo, že stojí pořád na místě. Byl jen jeden směr, kterým se mohl dát.
Pomalu, krok za krokem se probíjel vpřed. O každý metr musel bojovat s neúprosným horkým vichrem, který proti němu hnal částečky rudého prachu. Stále víc mu vysychalo v hrdle, ale věděl, že s vodou musí šetřit, proto se snažil pít co nejméně. Z monotónní krajiny kolem sebe nedokázal určit, jak daleko dokázal dojít, a pokud na tuhle šílenou zemi vůbec svítilo slunce, bylo po celou dobu skryté za neproniknutelnými ocelovými mraky, takže neměl ani valnou představu o čase.

Najednou uviděl u kraje cesty sedět vychrtlou postavu. Když dokráčel až k ní, zjistil, že je to starý muž. Sehnul se k němu.
"Hlad!" Bylo to jediné, co ze sebe dokázal muž vypravit. Conan neváhal a zalovil v torně pro kus masa. Ačkoliv bylo seschlé a tvrdé, staříkovi, který po něm nadšeně chňapnul, šlo nečekaně k duhu a během chvilky ho spořádal. Zuby mu zjevně stále sloužily dobře. Dojedl a toužebně se podíval na svého dárce.
"Už mám jen tohle," ukázal Conan zbytek chleba, a přestože ho sám začal hlodat hlad, neváhal ho starcovi podat. Jen se po něm zaprášilo. Když starý muž polkl poslední sousto, konečně promluvil.
"Děkuji ti mnohokrát, mladíku. Vídím, že sám jsi měl málo, ale neváhal jsi se podělit s potřebným."
"Za málo, za málo, starče," Conan si právě teď nepřipadal jako zasloužilý hrdina. "Teď, nechceš někam doprovodit? Mohl bych tě nést, jestli nezvládneš jít."
"Cha," zasmál se muž, "sám sotva jdeš! A ani nevíš, kam vlastně, nemám pravdu?" Zašklebil se. "Ne, díky, zůstanu tady. Všechno to teplo kolem mi dělá dobře na klouby, víš? Ale jsi velkorysý a šlechetný, bohové ti požehnají!"
"Hm, nezdá se mi, že by mi Crom zrovna žehnal, když jsem teď tady," zabručel Conan a vstal, aby se vydal na další cestu do neznáma. Neviděl tak, jak staříkovi pobaveně zajiskřilo v očích. Opět nevěděl, jak dlouho šel. Opět nebylo nic než vítr, který se do něj opíral a snažil se mu zanést oči zrníčky prachu. Opět nebylo kolem nic než oheň a kouř a nad hlavou šedá mračna. Nakonec potkal další sedící postavu. Tentokrát to byla stará žena.

"Žízeň!" Vyrazila ze sebe. Conanovi zbývalo ve vaku posledních pár doušků, ale znovu neváhal a stařeně jej podal. Lačně ho několika hlty vyprázdnila a vrátila ho prázdný. Conan si povzdechl, kdo ví, kde teď sežene další. A bez vody...?
"Děkuji, děkuji, velebný pane," švitořila stará žena, "bohové se na tebe budou usmívat."
"Jistě, jistě," pronesl trochu rozmrzele, zatímco vstával. "Předpokládám, že ani ty nechceš odsud?" Zavrtěla hlavou a Conan jí tedy nechal svému osudu. Teď měl víc než dost starostí o svůj vlastní osud.

Další cesta bez možnosti alespoň trochu svlažit vyprahlé hrdlo se pomalu ale jistě stávala naprostým utrpením. Navíc jeho útroby začal svírat hlad. Obvykle vydržel bez jídla dlouho, aniž by mu to způsobovalo problémy, ale tady zřejmě věci fungovaly jinak. A nebo byl už na cestě tak dlouho a tak moc se vyčerpal... Nevěděl.
Když už se mu začalo dělat černo před očima a slabostí klopýtal, dospěl k nečekané překážce. Kde se vzala, tu se vzala, protínala ohnivou krajinu řeka průzračné vody. Cesta vedla přímo přes. Brod se nezdál hluboký, ale proud vypadal prudce a divoce. Byla to však nečekaná oáza zeleně uprostřed zkázy a zoufalství. Na druhém břehu dokonce rostlo několik stromů obsypaných červenými plody.
Na stejné straně jako on stála útlá dívka a bezradně vyhlížela, jak by se dostala přes řeku. Očividně byla příliš slabá, než aby si poradila s dravým proudem, který by jí strhl a odnesl kamsi do dáli, pokud by dřív její tělo neotlukl k smrti o kamenité dno. Přestože Conan padal únavou, přistoupil k ní a nabídl svou pomoc.
"Vyskoč mi na záda, přenesu tě." Dívka nadšeně souhlasila. Jenže když jí vzal na svá záda, s heknutím zjistil, že je o mnoho těžší, než by se na pohled zdálo. Nebo to zase byl další z triků té bláznivé země.
Měl co dělat, aby vůbec dokázal s takovou zátěží jít, natož aby se úspěšně popral s útočícím proudem ledové vody, který se mu zuřivě snažil podtrhnout nohy. Barbarovy těžce namáhané svaly ale odolaly, a nakonec je oba dopravily až do bezpečí druhého břehu. Conan se tam zhroutil do měkké trávy a chvíli se vzpamatovával. Dívka mezitím radostně tančila okolo.
Příjemně chladné objetí zeleně mu brzy vlilo zpět do žil sílu, takže byl za chvíli opět na nohou. Dosyta se napil z řeky a doplnil svůj vak. Hlad utišil na šťavnatých plodech stromů, které chutnaly jako jablka, i když tak docela nevypadaly, a nabral si jich plnou tornu na další cestu. Přispěchala k němu ta dívka a políbila ho na tvář.
"Děkuji ti, že jsi mě sem dostal. Myslela jsem, že zůstanu na druhém břehu věčně. Moci se jenom dívat, jaký ráj čeká a já do něj nemůžu..." Zavrtěla hlavou a otřásla se.
"To byla maličkost," zalhal Conan. "Zůstáváš tady?"
Přikývla. "Kam bych chodila? Tam dál není nic než oheň a zkáza. I ty bys měl zůstat. Se mnou." V hlase zazněla výzva, ale Conan cítil ještě něco jiného. Jeho instinkty ho varovaly, že musí pryč. Musí jít dál, ať už ho čeká cokoliv. Jeho život bylo dobrodružství, hledání a cesta. Zůstat tady, vyměnit svobodu za pohodlí, ale svázat se s jedním místem, to by pro něj znamenalo zkázu.
"Nemůžu tu zůstat. Můj osud leží tam." Mávl rukou k pokračující silnici.
"Tvoje volba." Pohodila hlavou a dál si ho nevšímala.
Conan vyrazil na další pouť. Brzy nechal zelený ostrov daleko za sebou a opět ho pohltila horká ohnivá pustina. Pokračoval dál a dál, nesmírně dlouho. Zásoby, které nabral, mu už dávno došly a stále se neblížil konce. Znovu se musel ploužit jen co noha nohu mine. Znovu se zdálo, že je u konce se silami, a že co nevidět padne.

V tom spatřil chlapce, který se krčil před útokem podivného monstra. Netvor vypadal v zásadě lidsky, ale místo rukou měl dlouhé dravčí pařáty a protažené hlavě dominovaly slintající čelisti plné dlouhých, ostrých zubů.
Chlapec křičel o pomoc. Conan musel zmobilizovat poslední zbytky sil, ale ani na okamžik si nepřipustil, že by hochovi nepomohl. S holýma rukama se vrhl na tvora. Povalený netvor mu zaťal drápy do zad a snažil se ho kousnout. Z barbara, který věděl, že nemá příliš šancí na výhru, se v tu chvíli stal zuřivý berserk. Zatmělo se mu před očima a začal se vší silou rvát o život.
Nevěděl, jak boj probíhal a jak skončil, ale když se mu zase navrátilo jasné vědomí, stál potrhaný a krvácející z mnoha ran nad bezvládným tělem jeho soupeře, který skončil ještě mnohem hůř a byl mrtev. Conan těžce oddechoval.
"Jste moc statečný, pane," přispěchal k němu chlapec.
"Díky," snažil se Conan popadnout dech. "Ty jsi v pořádku?"
"Jsem," přikývl, "a vy budete taky. Cíl vaší cesty už je blízko, věřte mi." S těmito slovy odběhl kamsi pryč.
Conan se snažil vzpamatovat. Neměl moc jiných možností, než věřit hochovi, že jeho cesta už brzy skončí. Z posledních sil se vydal kupředu.

A skutečně se před ním brzy začala zvedat temná kamenná zeď, která ubíhala na obě strany do dály. Cesta, po které kráčel, vedla přímo proti oné zdi a ústila do majestátní brány. Jak se přibližoval blíž a blíž, vynořovaly se detaily. Bránu střežily dvě mohutné sochy z černého kamene, představující přízračné postavy nelidských tvarů. Před oběma sochami hořely plameny šlehající z bronzových nádob. Vrcholek hradeb se ztrácel kdesi v nízko ležících mracích. Dřevo křídel brány bylo pobito pruhy rudě žhnoucího kovu. A z reliéfu přímo uprostřed na něj shlížely planoucí oči Smrti.
"Bohové," pomyslel si, "tohle místo vypadá jako..."
"...brána do Pekla." Dokončil za něj muž, který se náhle zjevil za ním. Conan se prudce otočil, a přestože neznámého nikdy neviděl okamžitě ho poznal.
"U Croma!"
"Ano, u mě," ušklíbl se bůh Crom, který na sebe vzal podobu elegantního šlechtice středního věku v modré a černé zbroji se stříbrnným zdobením. "Tady," ukázal rukou k hrozivé bráně a ta se se skřípěním o pár centimetrů rozevřela, "by měla skončit tvá životní pouť a mělo by tě pohltit Peklo, do kterého jsi poslal tolik nepřátel."
Conan zvědavě nahlédl do mezery mezi křídly vrat, aby zjitil, co na něj čeká, ale nebylo vidět nic než rudá záře.
"Mělo, ale nestane se tak," pokračoval cimmerijský bůh. "Jsi velký válečník, Conane. A vždycky jsi ctil mou osobu a slavně bojoval v mnoha bitvách mým jménem. Proto jsem se rozhodl dát ti možnost prokázat, že jsi hoden mé přízně, a podrobit tě zkouškám."
"Zkouškám?"
Místo odpovědi se před ním Crom začal proměňovat. Před Conanem se vystřídali stařec a stařena, dívka u brodu i napadený chlapec. Pak se bůh vrátil k postavě šlechtice.
"Prokázal jsi, že jsi dobrý člověk a nechybí ti vůle ani odvaha. A tam u řeky jsi ukázal i to, že sis zvolil cestu bojovníka, bez ohledu na to, jak moc je trnitá a o kolik snazší a pohodlnější by tvůj život mohl být. Uspěl jsi před tváří svého boha. Děláš skutečnou čest mému jménu!"
Conan poprvé v životě ucítil potřebu padnout na kolena a sklonit hlavu. Pravou ruku však zdvihl zaťatou v pěst.
"Crom a ocel!" Zvolal pevným hlasem.
"Vstaň," vyzval ho jeho bůh. "Conane z Cimmerie, v tento den si tě Peklo ještě nevezme." Brána se s lomozem zavřela. "Já, Cromm Crúaich, vyzývám síly, které zde vládnou! Zde je má vůle - tento smrtelník opustí toto místo a vrátí se zpět do života, aby mohl dál pomáhat tam, kde je ho třeba, a dál šířit slávu svého jména! Ať přijde a promluví ten, kdo se odváží mou vůli zpochybnit!" Nic se nestalo. Ohně hořely dál a vítr dál burácel nad spálenou zemí okolo. V Cromových rukou se z ničeho nic objevila jakási obřadní hůl.
"Tedy staniž se!" Vykřikl a udeřil holí o zem. Svět zmizel v záblesku oslepujícího světla.


Conan se s výkřikem probudil uprostřed noci. Hluk probudil jeho černého druha Kudrua, který ležel vedle. Dakša spící na druhé straně dohasínajícího ohniště se jen převalil na druhý bok a spokojeně vyspával dál.
"Co se stalo?" Zeptal se znepokojeně Conanův přítel.
"Zdál se mi sen...zlý sen..."
"O čem byl?"
"Zdálo se mi o smrti. Mojí."
"Oh." Kudru překvapeně hvízdl. "Kde se to stalo?"
"Ve městě, do kterého máme namířeno," odvětil Conan temně. Kudru chvíli vypadal, že usilovně přemýšlí a snaží se porozumnět jeho slovům.
"No...a nezamíříme tedy raději jinam. Možná je to znamení..."
"Znamení to být může. Ale toho, že máme jít právě tam." Conan si v duchu připomněl Cromova slova ze sna. Byl-li to tedy jenom sen. "...aby mohl dál pomáhat tam, kde je ho třeba..." A jestli se v tom městě skutečně usadil čaroděj Valgando a trápí svými přízračnými šelmami obyvatele, kde jinde by jich mělo být třeba?
Mocný Conan se přeci nezalekne ničeho! Ani nebezpečí, ani čarodějů. Ani vlastní smrti...


KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama