Smrt Conana z Cimmerie - část 1

1. srpna 2011 v 13:19 | Ellrohir |  Ostatní
Tak před více než rokem jsem se nadšeně vrhl na tento blog, že tu budu literárně tvořit o sto šest. Realita je taková, že se po dvoudenním přívalu už hotových prací ukázalo, že žádné další hotové nemám a můj spisovatelský elán přece jenom není tak velký. Napsal jsem sice nějaké recenze a pár logů do Thetafleet, ale jinak spisovatelská bída. Dnes po roce konečně můžu říct, že něco nového mám i jinde než jen jako úžasný nápad v hlavě.

I tak se "Conan" opožďuje taky nejmíň o rok oproti plánu, protože příběh jsem vymyslel jako námět pro jednu literární soutěž, která probíhala o loňských prázdninách. Ovšem z myšlenek na papír jsem nakonec nápad převedl až o těch letošních prázdninách... Každopádně jak asi tušíte, jde o fan-fiction ze světa Roberta Howarda jejímž hlavním hrdinou je slavný barbar Conan. I tentokrát ho čeká dobrodružství, při kterém jde doslova o život. Postavy Kudrua a Dakši zmíněné v závěru se opakovaně objevují v Conanových přívězích z pera Christophera LeBlanca, a protože LeBlancův "nový" Conan mi přijde nejsympatičjěší, použil jsem je krátce i ve svém díle. Jinak vím, že autor by sám svoje dílo hodnotit neměl, ale i tak si myslím, že je to přinejmenším jedno z nejlepších děl, jaké se kdy podařilo stvořit mě. Snad se bude povídka líbit i někomu jinému, dostane-li se k ní. A pozor - jde o trošku delší počtení.



Mohutné městské hradby se před unaveným poutníkem vynořily ze země jako monstrózní čelist gigantického leviathana. Přes zuby cimbuří prosvítaly poslední oranžové paprsky zapadajícho slunce. Široká, kvalitně dlážděná cesta se zvolna stáčela směrem k hlavní bráně přípomínající doširoka rozevřená ústa, naostřené pruty bytelné mříže jako vyceněné zuby a vpřed vyplazený jazyk padacího mostu, trpělivě čekající na neopatrnou kořist, která se přiblíží, aby zmizela v útrobách skrytých za chladnými kamenými zdmi.
V bráně stál voják, nebo přesněj uniformovaný příslušník městské milice, vykonávající denní službu. Se západem slunce se měl k tomu, aby co nejrychleji dokončil své povinnosti a mohl uzavřít cestu mříží a pak s nechat pacholky pomocí rumpálu vytáhnout nahoru těžký most. V každém jiném městě by službu konající muž schovívavě počkal ještě pár minut, než se večerní stíny prodlouží, avšak Aldon pospíchal a nehodlal zůstat venku ani o minutu déle, než kolik mu předpisy nařizovaly. Měl pro to své pádné důvody. Městem obcházel noční strach.
Když poutník, cestující po celý den v dusivém letním horku, uviděl, že se mu chystají zavřít bránu před nosem, přidal z posledních sil do kroku.
"Hej, příteli!" Zvolal mocným hlasem. "Pusť dovnitř ještě mě. Slunce ještě celé nezapadlo!"
"Tak si ale pospěš." Vyzval ho strážce, spíše nervózní a vystrašený, než rozmrzelý cestovatelovou opovážlivostí. Tomu tón jeho hlasu neunikl.
"Máte tu snad něco, čeho se v noci bojíš, že tak pospícháš?"
"To se tedy můžeš vsadit, dobrý muži." Aldon si příchozího změřil. "Velký jsi dost, ale věř, že nechceš zůstat v ulicích našeho města potmě. Radím ti dobře, zapadni do nejbližší hospody - Zelená amfora je v druhé uličce doprava - a do rána nevystrkuj nos! A teď mě už nezdržuj. Zavřete bránu!"
Čtyři pacholci se opřeli do rumpálu a během chvilky splnili úkol. Na nic dalšího nečekali a rozprchli se k domovům. Strážce zavřel poutníkovi před nosem dvířka svého bytu uvnitř brány, zevniř bylo slyšet dvojté cvaknutí klíče. Pocestný pokrčil svými širokými rameny a vydal se hledat zmiňovanou krčmu.


Oprýskaný vývěsní štít, na kterém by se s vypětím všech sil dala poznat zelená amfora třímaná v ruce rozjařeného pijáka, vybízel ke vstupu. Poutník se opřel do bytelných dubových vrat, ale byly pevně zamčené. Krátce a energicky pro zabušil svou mohutnou pěstí. Sotva utichly dunivé rány, bylo za dveřmi slyšet spěšné kroky a rozrušené mumlání.
"U bohů! Někdo je ještě stále venku v tuhle hodinu!" Klíč se otočil v zámku, veřeje se se zaskřípěním potevřely a ven vyukoula hlava postaršího kulaťoučkého krčmáře, který se jmenoval Tegur.
"Cizinec," konstatoval, "to se dalo čekat. No tak nestůjte tady, člověče, a zapadněte dovnitř!" Popadl ho za lem pláště a energickým pohybem ho doslova vtáhl do svého pohostinství, což byl vzhledem k návštěvníkově velikosti překvapivý výkon. Hospodský rychle znovu zajistil vchod a teprve potom se jal věnovat svému hostovi.
"Vítám Vás v Zelené amfoře. Posaďte se prosím, kde je ctěná libost. V místnosti s pevně zabedněnými okenicemi, nedostatečně osvětlené jen mihotaným světlem několika svícnů, byly téměř všechny lavice a stoly volné. Jen u toho nejblíž kuchyni sedělo několik členů Tegurovy domácnosti - kuchař, děvečka a dva mladí umounění pacholci. Krčma celkově působila neutěšeným dojmem. Těžký, nevětraný vzduch, stěny ušpiněné nánosy sazí, nepříliš čistá podlaha. Nezdálo se, že šlo o kvetoucí podnik.
Poutník si vybral místo, které se zdálo být nejméně špinavé. Svlékl plášť a odhalil jednak lehký cestovní vak, ale hlavně svou neuvěřitelně vypracovanou a svalnatou postavu a též velký meč v kožené pochvě, který se mu houpal u pasu. Vak i svou zbraň položil na desku stolu, plášt přehodil přes lavici a usadil se. Zalovil v kapse a hodil na stůl hrst měďáků, aby hned v počátku rozptýlil pochybnosti, zda si vůbec bude moci služby Zelené amfory dovolit.
Tegur při pohledu na peníze ožil a byl hned samá ochota. "Služebník, pane. Už nevaříme, ale v kuchyni máme nějaké sušené maso, sýr, chléb a ovoce, kdybyste si chtěl dát. Nebo můžu nechat znovu roztopit pec, ale to bude chvíli trvat..."
"V pořádku, přineste mi, co máte. Nejedl jsem od rána. A k pití pivo." Poručil si host.
Krčmář kývl ke stolu čeledi a devěčka vyrazila do kuchyně splnit objednávku. Mezitím zkoušel Tegur navázat konverzaci. "Já jsem Tegur," představil se.
"Conan," odvětil stručně mohutný cizinec.
"Voják?" Hádal Tegur a ukázal na meč.
"Spíš bych řekl dobrodruh," opáčil Conan. "Poslechni, krčmáři, co se to děje ve vašem městě, že se všichni boji vyjít po setmění na ulici. Trápí vás snad nějaká nestvůra?"
"Kdyby jenom to," povzdechl si nešťastně hostinský.
"A co ještě?"
"Já..." Tegur náhle vypadal nervózně a otřel si zpocené čelo. "Bude lepší, když vás tím nebudu zatěžovat, pane Conane."
"Jenom Conane," zarazil ho barbarský bojovník. "Mě ale váš příběh zajímá. Mohl bych vám třaba i pomoci."
"Ne.. Nezdá se mi, že... že by to byl dobrý nápad," koktal krčmář, "my totiž tento... jaksi..."
"Je to čaroděj," ozvala se mladá dívka, která právě přinášela z kuchyně připravený talíř plný jídla a k tomu řádný korbel místního piva.
"Brio!" Obořil se na ní Tegur.
"Co je? Proč bych mu to neměla říct? Stejně se to dozví, pokud to bude chtít zjistit. A jestli nám dokáže pomoct..."
"Nedokáže!" Zavřískl Tegur. "Nikdo neporazí mocného Valganda! A kdyby to zkusil..."
"O tom, co dokážu nebo ne, nech laskavě rozhodnout mě, hospodský," vložil se Conan poněkud rozmrzele do hádky. "A věř tomu, že s několika takovými nepřemožitelnými čaroději jsem se už utkal. A nebyl jsem to já, kdo to nepřežil!"
Tegur se zhluboka nadechl a napřáhl ruce v usmiřujícím gestu. "Nechtěl jsem tě urazit, vznešený pane..."
"Jenom Conane!"
"...vznešený Conane, ale musíš pochopit, jak naše město trpí..." V půl věty přerušil Tegura křik, který k nim dolehl odněkud z venku. Vzápětí se ozvalo zoufalé bušení na zadní kuchyňské dveře a volání o pomoc. Conan vyskočil na nohy. Ostatní však nevypadali, že by se chystali neznámému muži na pomoc.
"Tak co je? Běžte přece otevřít!" Rozčílil se.
"Tomu už nemůžeme pomoci." Hostinský byl sinale bledý, v očích hrůzu. "Ne teď."
Bušení se rozlehlo silněji. "Otevřete! Otevřete, prosím! Je za mnou!" Hlas patřil nějakému mladíkovi. Když Conan shledal, že nikdo z personálu krčmy nehne pro jeho záchranu ani prstem, shrábl ze stolu svůj meč a zamířil do kuchyně sám.
"Nemůžeš otevřít ty dveře!" Zajíkl se Tegur a chytil ho za ruku.
"U Croma, chlape!" Setřásl barbar jeho slabý stisk. "Nenechám toho člověka venku v nebezpečí kvůli tvému strachu!"
"Když otevřeš dveře, dostane se dovnitř! A ani tvoje síla nám pak nepomůže." Ale Conan ho neposlouchal a zastavit ho bylo nemožné. Několika dlouhými kroky byl u zadních dveří. Prudce je otevřel, levou rukou popadl sotva patnáctiletého hocha zpola šíleného strachy a doslova ho vhodil dovnitř do místnosti. Pak už stihl jen instinktivně pozvednout pravačku z mečem, když po něm z noční temnoty skočil netvor.
Provazce svalů na barbarově těle se napnuly a zachytily tělo útočícího zvířete před sebou. Ostré drápy mu však poškrábaly kůži na ruce a na stehně. Mocné čelisti cvakly naprázdno pár centimetrů před jeho obličejem. Conan nebyl na výpad zcela připraven, ale dlouhá léta bojů ho naučila reagovat téměř automaticky. Sílu predátorova skoku zachytil do pokrčených nohou a vzápětí se celý vymršitl a odhodil tvora daleko od sebe. Dravec se zlobným zařváním proletěl vzduchem a přistál tvrdě na hromadě odpadků navšených v zadní uličce za hospodou. Conan se tím manévrem dostal ven ze dveří. Než mohl zareagovat, uslyšel jak za ním spásné kuchyňské dveře zapadly a zevnitř je někdo horečně zajišťuje. V duchu proklel zbabělého krčmáče, ale už se musel chystat k dalšímu boji, neboť živočich, kterého se tu zjevně všichni báli, se rychle oklepal z dopadu a připravoval se k novému útoku.
Ve slabém měsíčním svitu si mohl letmo prohlédnout svého nepřítele. Nebyl o mnoho větší než velký pes, ale rozhodně mnohem, mnohem nebezpečnější. Zvíře vzdáleně připomínalo velkou kočkovitou šelmu, ale nemělo ocas ani srst, jen mrtvolně bledou kůži napjatou přes kosti a šlachy. Stálo na čtyřech tříprstých nohách, každou zakončenou dlouhými a ostrými drápy, kterými zjevně zvládlo ve chvíli roztrhat kořist cáry. Nejhrozivější však byla hlava, vypadající spíš jen jako hrozivá zubatá lebka potažená kůží. Nebyly vidět žádné oči ani uši, jen obrovské čelisti, jistě schopné překousnout mužskou paži na jeden stisk. Podivný tvor se zdál být překvapen, že se mu někdo odvážil postavit do cesty, ale nevypadal, že by se chtěl vzdát lovu, i když se kořist tentokrát hodlá bránit. Hluboké, temné vrčení přešlo v burácivé zařvání a netvor vyrazil.
Mihl se jako šipka, ale Conan byl ve střehu a měl to, co všem obyvatelům terorizovaného města chybělo - velkou zbraň, velkou sílu a velké zkušenosti. A uměl to vše využít v boji na rozdíl od měšťanů a nedostatečně trénovaných milicionářů. Výpad snadno odrazil mávnutím meče. Ostří zasáhlo kůži pekelného tvora, ale nedokázalo proniknout dostatečně hluboko, aby způsobilo vážnější zranění. Dovedlo však predátora k zuřivosti.
Znovu a znovu se jal na Conana dorážet a ten jeho útoky znovu a znovu likvidoval. Pak ho to přestalo bavit a barbar vyrazil do útoku. Prvnímu máchnutí se ještě zvíře vyhnulo, druhý vedený shora ho přirazil k zemi. Zbraň ale ani teď neprošla do masa, pouze predátora omráčila, a nezdálo se, že by se smrtelná rána mečem mohla podařit. Conan se tedy v mžiku rozhodl pro jiný chvat. Vrhl se na tvora a přimáčkl jej pod sebou. Zvíře sebou začalo zmítat ve snaze vyprostit se. Ostré drápy končetin Conana několikrát škrábly, ale držel pevně. Rukama nahmatal čelisti a nemilorsrdně jimi svou titánskou silou trhl od sebe. Ozvalo se nechutné prasknutí a tělo pod ním ochablo.
Conan vstal a rychle obhlédl svoje rány. Žádná nebyla příliš vážná, i když některé škrábance byly hluboké a krvácely. To však pro něj mnoho neznamenalo, jen menší nepříjemnost, v jeho životě víceméně běžná. Jedině snad, že by v drápech byl jed, ale žádné ani sebemenší známky otravy na sobě nepozoroval. Chvíli tiše stál a naslouchal, jestli k němu nedolehnou známky přítomnosti dalšího nočního dravce. Přeci jen si nemohl být jistý, zda jich není víc, dokonce měl za to, že to tak je, protože bestie mu zase nepřišla natolik hrozivá, aby si s ní celé město neporadilo, pokud by tu byla jen jedna. Ať tak či tak, bylo na čase ustoupit do bezpečí poskytovaného krčmou. Jak mohl soudit, přízračná šelma lovila jen venku, domy dle chování hostinského personálu poskytovaly dostatečnou ochranu.
"Krčmáři, otevři!" Udeřil do zamčených kuchyňských dveří. "Je po všem. Už je to mrtvé!" Žádná odpoveď. Zabušil tedy silněji. "Odemkni dveře, nebo si otevřu sám!" Uvnitř bylo slyšet klení, zvuky hádky a nakonec facka doprovázená bolestným vyjeknutím. Krátce na to zazněly kroky a dveře se odemkly. Byla to Bria.
"Rychle dovnitř!" Vyzvala Conana a nemusela ho pobízet dvakrát. V kuchyni se na něj mračil Tegur a třel si tvář. Byl víc vyděšený než rozhořčený nad tím, že ho udeřila jeho vlastní děvečka.
"Tam venku je jich víc," vysvětloval plačtivě důvody, proč chtěl Conana ponechat na holičkách. S tím jak Bria pečlivě zajistila závoru trochu pookřál. "Opravdu jsi to...zabil?"
Barbar pokrčil rameny. "Zabil... Nebylo to zase tak těžké," nechal se slyšet.
"Pro válečníka jako jsi ty možná." Ušklíbl se hospodský.
"Ale vždyť ty krvácíš!" Přerušila ho Bria a starostilvě si prohlížela hluboké šrámy.
"To nic není," mávl rukou Conan., "jenom škrábnutí. Stačí, když mi připravíš trochu teplé vody na omytí."
"Pěkně děkuju za takovéhle škrábnutí," bručela dívka, ale odběhla splnit bojovníkovo přání. Conan s Tegurem se vrátili do místnosti pro hosty, kde se ve společnosti zbytku osazenstva krčmy vzpamatovával z hrůzného zážitku mladík zvenku. Třásl se, přestože ho posadili ke krbu a zabalili do deky, a pomalu upíjel z piva, které mu Tegur velkoryse nabídl na účet podniku.
"To je Arym, syn kováře Surala," komentoval hoch. "Proč jsi byl u všech všudy v noci venku!"
"Já sem totiž...usnul." Přiznal se Arym. "Jak bylo odpoledne vedro, vlez sem si na vůz se slámou a najednou bum - slunce zapadlo! Vyrazil sem domů co nejrychlejc, ale cestou mě to našlo. Povedlo se mi to na chvíli setřást v uličkách, ale pak sem už moh jenom mlátit na dveře a doufat, že se přece jenom slitujete a otevřete mi."
"A co je vlastně to 'to'?" Přerušl jeho vyprávění Conan. "Říkali jste, že to má něco společného s čarodějem..."
Tegur si povzdechl a dal se do vysvětlování. "Usadil se tu asi před měsícem. Dává si říkat Valgando, ale s nikým se nestýká. Usídlil se v kryptách pod hřbitovem a provádí tam nějaká svá strašná kouzla. Nikoho k sobě nepustí. Ty stvůry jsou jeho strážci. Ve dne ty bestie střeží jeho krypty, v noci je Valgando pouští na lov do města. Kdo zůstane doma, je v bezpečí. Kdo ne..." Zasmál se. "Na druhou stranu tu už nemáme problém s krysami. Něco za něco, že." Smutně se ušklíbl. "Tím, že nás drží v domech, nám brání, abychom odhalil nějaké to jeho tajemství, i kdyby jen nedopatřením... No, není to zase tak hrozný život. I když někdy," pokývl směrem k Arymovi, "to končívá špatně."
"Končívá špatně?!Vždyť už zemřely nejmíň dvě desítky lidi!" Informovala Conana Bria, když vešla do místnosti s ohřátou vodou a čistým kusem plátna k ošetření barbarových zranění.
"Taky z toho nikdo nejsme šťastní," rozptyloval honem případné pochybnosti o svém postoji Tegur. "Ale tady ve městě není nikdo, kdo by se mohl měřit alespoň s jedním z těch pekelných zvířat, natož se samotným čarodějem. Zkoušeli jsme oslovit vojáky, jenže král právě vede válku na druhé straně země a zbylé posádky odmátají kohokoliv postrádat. A dobrodruzi o naše město skoro nezavadí a když už, tak mají dost rozumu, aby se od našich problémů drželi stranou. Nic ve zlém, pane Conane."
"Já se žádného Valganda čaroděje nebojím." Nechal se Conan slyšet. "Myslím, že hned zítra ráno vyrazím na malou návštěvu."
Tegur otevřel ústa, ale pak si námitku rozmyslel. "No, je to tvůj život." Zamručel jen a odvrátil hlavu.
"Můžu vás zavést ke vchodu do katakomb," nabídl se ochotně Arym, i když hned vzápětí trochu pobledl. "Ale dál mě nedostanete ani za nic."
"Aryme!" Teď už se krčmář starostlivému napomenutí neubránil.
"Co je?" Chlapec se na staršího muže rozčíleně osopil. "Před chvílí byste mě nechal umřít tam venku a najednou máte starost?"
"Tegur má pravdu, Aryme." Zasáhl do hádky Conan. "Jsi určitě statečný, ale není třeba vystavovat tě nebezpečí zbytečně. Ostatně zdejší hřbitov myslím najdu sám."
"Přes den se není čeho bát, pokud člověk neruší čaroděje. Ty jeho hlídači na denní světlo nevyjdou." Nedal se hoch. Conan pohlédl k Tegurovi, ale ten jen bezmocně rozhodil rukama.
"Tak dobře, smíš mě doprovodit, ale jenom ke hřbitovu!" Arym nadšeně přikývl a Conan se chtě nechtě musel jeho nadšení usmát. "A běž si brzy lehnout, vyrazíme časně."


Conan se vnořil do kobky a ranní teplo a sluneční paprsky rázem vystřídaly tma a chlad, který čišel z útrob podzemí. Aryma a všechnu civilizaci nechal za sebou a před ním teď byla jen temnota na jejímž konci čekal čaroděj Valgando.
Ze zdi u vchodu vzal zapálenou pochodeň, v pravačce pevně sevřel meč a vydal se dovnitř do černé chodby. Cesta k podzemní kryptě všelijak zatáčela a lemovaly jí sochy postav zahalených v kápích. Mnohé z nich se už dávno začaly rozpadat. Kamenné obložení stěn se na mnoha místech vevalilo dovnitř a z okolní půdy prorůstaly do uvolněného prostoru pokroucené kořeny stromů. Sem tam se na vlhkých kamenech držely ostrůvky mechu a lišejníku a na několika místech rostly z hlíny roztodivné houby. Plamen pochodně několikrát probudil velkou můru a občas bylo slyšet šustění, jak z dosahu nevítaného světla prchal nějaký hmyz.
Conan minul pár zatarasených dveří, nahlédl do jedné z bočních místostí, ale sledoval dál hlavní cestu, která jako jediná mohla vést k cíli. Netrvalo ani moc dlouho a spatřil záři. Současně s ním uslyšel temné vrčení. Napjal se, protože si uvědomil, jaký tvor ho vydává. S mečem připraveným k boji postupoval dál a vstoupil do místnosti krypty. A Valgando jej tam očekával.
Obávaný čaroděj seděl v honosném křesle za masivním stolem z vzácného dřeva. Tvář ukrýval ve tmě, a tak Conan rozeznával jen obrysy postavy v tmavé róbě a s kápí na hlavě. Na stole před mágem se vršily svitky, knihy a rozličné kouzelnické pomůcky včetně velké průzračné koule a zlaté klece s malou sovou. Na stole hořela rudá svíce, jinak komnatu osvětlovalo jen několik pochodní na stěnách. Ve stínech podél zdí šlo rozeznat stoly a skříně s další magickou aparaturou a baňky, nádoby a látkové sáčky s ingrediencemi. Další zásoby byly zřejmě v pytlích vzadu na zemi. Mezi tím se porůznu povalovaly nejrůznější cennosti, zlaté poháry, šperky, mince a dokonce několik volných drahokamů. Napravo se nacházel sarkofág půvoního majitele krypty, nyní pootevřený. Nikde nebylo vidět žádnou postel, buďto přespával Valgando jinde a nebo možná něco tak světského jako odpočinek vůbec nepotřeboval.
Conan se zastavil krok od dveří. K čarodějovým nohám se lísaly dvě přízračné šelmy, stejné jako ta, kterou zabil včera. Další dvě ho ostražitě pozorovaly z pelechů v koutě.
"Působiví tvorové, že?" Promluvil Valgando. Jeho hlas nezněl ani mladě ani staře a nebyly v něm cítit žádné známky emocí. "Dokonce by se dalo říct, že inteligentní. Vědí, žes jim včera zabil družku a nemají z toho radost. Ale to je život..."
"Valgando!" Conan byl ve střehu, připraven dát se okamžitě do boje.
"Ano, to jsem já." Přikývl. "A ty jsi Conan z Cimmerie. A přišel jsi za mnou, abych dal pokoj tomuhle městu. Mě jsou zdejší hlupáci ukradení, potřebuju jenom klid na svou práci. Kdyby dali na varování a necourali se po nocích venku!"
"Nemůžeš řídit jejich životy! A brát jim je, pokud neposlechnou, i když je to náhodou!"
"Že nemůžu?" Valgando se zasmál. "Kdo mi v tom zabrání. Ty snad?"
"Když budu muset..."
"Odvážné," ocenil ho mág, "nebo bych měl spíš říct troufalé... A hloupé! Chceš se mi postavit s tím svým kusem oceli?" Ukázal na barbarův těžký meč.
"Nebojím se tě!"
"Na tom vůbec nesejde," mávl rukou Valgando. "Vím, že jsi se už střetl s mnoha čaroději a všem si dokázal čelit. Ale víš proč? Protože všichni udělali tu chybu, že tě nezabili hned, jak měli tu možnost. Já takovou chybu neudělám," prohlásil a luskl prsty...
...a Conan z Cimmerie se zhroutil mrtvý k zemi.)


Pokračování v dalším článku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama