Dostavník z Denveru

3. července 2010 v 18:09 | Ellrohir |  Star Gate
Předtím, než se major Amber a jeho SG-25 vydá na svou misi, bylo by možná dobré se alespoň s hlavním hrdinou trochu blíže seznámit. A právě pro tento účel jsem kdysi napsal svůj "seznamovací log", kterak se Chris vůbec dostal na základu programu Hvězdné brány.
Původní text prošel drobnými korekturami, ať už jazykovými a stylistickými, tak obsahovými, pokud jsem to shledal nutným. Zásahů ovšem bylo nakonec méně, než bych čekal. Tato povídka zjevně patří k těm, se kterými mohu být spokojen ještě dnes, po letech. Kdysi se příspěvek nijak nejmenoval, dnes jsem mu zvolil jméno prostě podle první věty...


"Dostavník z Denveru!" Vyklonil se řidič, seržant Collins, z okénka.

Armádní Hummer, který vezl majora Ambera z letiště v Denveru, byl zastaven stráží před branou základny Fort Carson na jihu města Colorado Springs.

"Ah, ovšem." Vzpomněl si voják na hlídce. "Čekáme vás."

Dal znamení svému druhovi, aby zvedl závoru. Collins lehce naznačil zasalutování a přidal plyn. Vůz vjel na solidní asfaltovou cestu, která ho vedla asi čtvrt míle k hlavnímu dvoru a zařízením základny. Seržant zaparkoval na jednom z volných míst.

"Konečná. Prosíme, vystupte." Obrátil se s úsměvem Collins na svého pasažéra.

Major Chris Amber se natáhl dozadu pro svůj nevelký batoh s osobními věcmi a současně otevřel dvířka spolujezdce.

"Díky za svezení." Pokynul seržantovi.

"Teď se máte hlásit u velitele." Připomínal mu ještě Collins. "Ten vám sdělí další instrukce."

"Už by bylo na čase." Podotkl otráveně Amber. "Měl jsem jet na dovolenou a místo toho tohle…"

Collins pokrčil rameny. "Jsme vojáci. Když nás zavolají, jdeme a neptáme se."

"Nemusíte mě poučovat, seržante." Vyjel major, očividně rozladěný. "Omlouvám se." Dodal ale vzápětí. "Za poslední dva dny jsem toho mnoho nenaspal."

"V pořádku, pane. Nic se nestalo…"

To už k autu přibíhal mladý poddůstojník.

"Major Chris Amber? Velitel Vás chce okamžitě vidět."

"Už jdu." Zabručel Amber. Ještě jednou pokynul svému řidiči a následoval poddůstojníka, který si to ostrým krokem rázoval přes dvůr k velitelské budově.


Vstoupil do kanceláře velitele posádky, plukovníka Greenwooda. Ten si ho zprvu ani nevšiml. Spolu s ním byl v místnosti i mladě vyhlížející důstojník s hodností majora na modré uniformě letectva a oba spolu živě rozmlouvali.

"Major Chris Amber se hlásí dle rozkazu, pane!" Představil se Amber v předpisovém vojenském postoji. Teprve teď ho plukovník zaregistroval.

"Ah, majore. Už jsme si začínali říkat, kde jste. Máte trochu zpoždění."

"Cesta byla dlouhá." Utrousil Amber setrvávající v pozoru.

"Pohov, majore." Pokynul mu velitel. "Já jsem plukovník Greenwood, velitel posádky ve Fort Carson a tohle je major Davis z Pentagonu." Představil druhého důstojníka.

"Asi jste si říkal, co se po vás vlastně bude chtít." Ujal se hned slova Davis. "Omlouvám se, ale nemohl jste být informován dřív. Všechno, co se od teď dozvíte, podléhá totiž nejpřísnějšímu utajení a tudíž vás musím instruovat osobně. Jak jste na tom s bezpečnostním ověřením?"

"Jsem velitelem elitního praporu námořní pěchoty, majore. Jaké myslíte, že může být?" Zamračil se Amber. "Mám nejvyšší, jakého může velitel mariňáků v poli dosáhnout."

"V tom případě jistě víte." Pokračoval Davis nevzrušeně. "Jak máte nakládat s utajovanými informacemi, se kterými budete nyní seznámen."

"To jistě." Zašklebil se major.

"Podepište prosím tohle." Vyzval ho plukovník Greenwood.

Byla to listina, ve které se signatář zavazoval, že pod hrozbou obvinění z vlastizrady neprozradí jakýmkoliv způsobem, ba ani nejmenším náznakem, cokoliv z informací, které mu budou sděleny. Amber přejel očima text, dlouho se nerozmýšlel a naškrábal chvatně svůj kostrbatý a nevzhledný podpis.

"Tak, a teď už mi řeknete, o co tady jde?"

"Ještě ne." Zavrtěl hlavou Davis. "Ani tady plukovník totiž neví, o co přesně jde. Jediné, co vám mohu říct teď a tady je, že Vás teď vezmu na naší základnu v Cheyenne Mountain. Instruovat vás budu cestou."

"Hodně štěstí tam nahoře v horách, chlapče." Přál mu Greenwood. "Musí to být něco opravdu velikého." Poznamenal spiklenecky.

Major Davis na něj vrhl zvláštní pohled a vystrkoval Ambera ze dveří.

"Měli bychom si pospíšit. Ať jsme tam včas. Budou nás totiž čekat."


Major Amber ho poslušně a rezignovaně následoval k jinému Hummeru, stojícímu na opačné straně dvora. Na předních sedadlech seděla dvojice vojáků. Davis se nasoukal dozadu a ukázal na místo vedle sebe. Zaujal nabízené místo a řidič se s autem ihned rozjel. Davis mu podal složku označenou "Top Secret" a začal vykládat.

"Oni jsou z posádky základny." Kývl hlavou směrem k dvojici vepředu. "Takže můžeme mluvit. Půjdu přímo k věci. Před zhruba deseti lety jsme v Cheyennské hoře uvedli do provozu mimozemské zařízení, které umožňuje cestovat na jiné planety…"

"Děláte si srandu?" Skočil mu hned do řeči Amber.

"Věřte, že máme na práci spoustu jiných věcí než napalovat důstojníky pěchoty." Odvětil stroze Davis. "Pokud vás to nezajímá ode mne, tak ve složce máte vše potřebné. A ne, opravdu to není opožděný apríl."

"Omlouvám se, mluvte dál…Víte, takovéhle věci jsem vídal jen ve filmech…"

"Já kdysi taky, majore. Ale věřte, že je to opravdové. Stal jste se účastníkem projektu, jehož členové odhalují neuvěřitelné a konají nemožné. Zapomeňte na vše, co vás doteď učili, protože projekt Star Gate mění všechno."

"Hvězdná brána?" Opakoval Amber nevěřícně.

"Je to vlastně veliký kruh z mimozemského kovu." Vysvětloval ochotně Davis. "Jednotlivé brány vytvářejí síť a je možné mezi nimi navazovat spojení. Během chvilky vás můžou přenést přes půl galaxie."

Chris Amber vrtěl hlavou. "Co s tím mám společného já?"

"Tým Star Gate potřebuje nové tváře. Byl jste vybrán pro své vynikající výsledky z 2215 kandidátů jako velitel nového SG týmu. Většina těch, kterým budete velet ,ještě absolvuje výcvik, avšak vy ho dle názoru našich odborníků potřebovat nebudete. Budete mít tak alespoň čas seznámit se personálem a prostředím. Můžete mi věřit, změní to váš život naruby."

Zbytek dlouhé cesty uběhl v tichu. Major Davis nechával Ambera, aby si dal v hlavě dohromady to, co se právě dozvěděl a měl také možnost více v klidu zběžně studovat obdržené materiály. Po asi dvou hodinách od opuštění Fort Carson před nimi cesta vedoucí pustinou končila, přehrazena silně střeženou branou.

Jejich Hummer ovšem pochopitelně projel bez problémů. Silnice pokračovala dál pod zem do velkého tunelu. Na štítu nad tunelem se skvěl nápis "Cheyenne Mountain Complex".

"To je brána do vašeho nového života, majore." Pronesl Davis slavnostně, když vjížděli pod zem.


Datum 21.12.2005

Představte si, že by bylo možné cestovat na jiné planety. A že vy byste byli těmi, kteří se tam mají vydat.
Hvězdná brána. Člověk by si řekl, že je to nesmysl, ale prý něco takového skutečně existuje a já tu už brzy uvidím na vlastní oči.
Jsem teď nějakých 250 stop pod zemí v masívu Cheyennské hory. Člověk přes ty šedé zdi cítí sílu skály, která ho obklopuje. Nemám klaustrofobii, ale chybí mi povrch. Potřebuju cítit vzduch a přírodu. Potřebuju cítit ve tváři vítr, který přináší vůně - ne ten, který pochází z větráků tady pod zemí - padesátkrát filtrovaný a zbavený všech příměsí... Raději bych teď byl v písečné bouři v poušti u Nadžáfu v minometné palbě než tady. Snad se brzy dočkám něčeho, co mi to vynahradí.
Musím už končit...už mě volají...Vstříc novému životu.


Vstoupili do výtahu. Major Davis stiskl tlačítko a kabina se pohnula směrem dolů.

"Svezu vás teď 27 pater pod zem. Tam je vaše prozatímní ubytovaní." Komentoval. "Budete mít asi 20 minut na vybalení. Pak se sejdeme v breefingové místnosti a dozvíte se další."

Zatímco mluvil, urazil superrychlý výtah oněch sedmadvacet podlaží a zastavil se. Dveře se s tichým cinknutím otevřely.

"Jsou to ty dveře na konci chodby vpravo." Ukázal Davis před sebe dlouhou přímou chodbou. "Máte je označené cedulkou se jménem. Uvidíme se za dvacet minut."

Pokynul mu a odkvačil na opačnou stranu. Chris sevřel na rameni svůj batoh a v podpaždí nedočtenou složku s materiály o SG a vykročil. Příliš se mu tu nelíbilo. Stěny byly monotónně šedé a cítil svíravý pocit. Pomyslel si, že mnohem líp by mu bylo někde nahoře, ale věděl, že nemá na výběr.

Na chodbě panoval poměrně čilý ruch. Potkal několik vojáků v maskáčích, kteří předpisově salutovali a on jim ledabyle odpovídal, a ještě víc osob, které vypadaly jako civilisté - někteří v bílých pláštích, jiní v obyčejném neformálním oblečení. Ti mu většinou nevěnovali sebemenší pozornost a ani Chris si jich příliš nevšímal, pohroužen do vlastních myšlenek.

Došel ke dveřím nadepsaným 27-C-16 Maj. Chris Amber. Lehce do nich strčil a otevřela se před ním jeho nová kajuta. Byla zařízena stroze, ale nikterak uboze. Naopak vypadal lépe něž většina ubytoven, kterými za své kariéry prošel. Očividně tu měli dost času a prostředků na zajišťování zázemí, ne jako na frontě.

Rozměry sice pokoj právě neoslňoval, ale voják zvyklý na mnohem skromnější podmínky tu mohl vést vcelku pohodlný život. Kromě solidně vypadající postele tu byla dvojice skříní a další skříňka se šuplíky. Nad postelí trčela ze zdi polička sloužící jako knihovna. Mimo několika ne právě nových knižních titulů se na ní válela spousta barevných časopisů a komixů. V rohu naproti stál velký psací stůl a na něm lampička, telefon a dokonce i zaklaplý notebook. Ze všeho nejvíc ho potěšila malá koupelna skrývající se za dveřmi vlevo od vstupních.

Zběžně přelétl skromný obsah knihovničky - vesměs šlo o romány, které mu příliš neříkaly, ale říkal si, že alespoň bude mít, co si počíst. Časopisy ho teď příliš nezajímaly. Většinou to byly jakési společenské magazíny, dva pánské časopisy, něco o automobilech a letadlech a jeden o zbraních. Ten si dal stranou na později.

Další vybavení nezkoumal a dal se raději do vybalování. Netrvalo to příliš dlouho.

Měl vlastně sbaleno jen pár věcí - jednu náhradní služební uniformu shodnou s tou, kterou měl na sobě, pak jednu slavnostní, havajskou košili, modré plátěné kalhoty a teplou černou mikinu do zimy, pár bavlněných ponožek a něco spodního prádla. Krom vojenských bot, co měl na nohou, měl ještě jedny sportovní, které obvykle používal "na doma". Byl zvyklý příliš různého oblečení nenosit a hlavně ho netahat s sebou, protože všechno, co potřeboval, mohl vždy poměrně snadno nafasovat z armádních skladů.

Z výstroje tu neměl prakticky nic. V rozkazu bylo výslovně řečeno, aby ji nechal na základně, že dostane novou. Sbalil si tak jen tři zbraně. Svůj univerzální švýcarský nůž, na který nedal dopustit a upřednostňoval jej před armádními noži. Ten ze své standardní výzbroje tu ale měl taky. Byla to pořádná kudla se širokým patnácticentimetrovým ostřím a černou, odlehčenou rukojetí. Nakonec si přivezl svou oblíbenou devítku a něco střeliva.

Dál už měl v ošuntělém batohu jen pár osobních věcí - hygienické potřeby, nějaké fotky, nad kterými ale nikdy příliš času netrávil, oblíbenou knihu - Silmarilion od J.R.R.Tolkiena, kterou, když nebylo právě po ruce nic jiného, četl stále dokola. Znal jí už prakticky nazpaměť, ale přesto se k ní znovu a znovu vracel a často v ní čerpal sílu v těžkých obdobích na bitevním poli. Další inventář batohu tvořila ještě malá skříňka z červeného sametu, ve které skladoval svá vyznamenání, štos papírů v modrém pořadači - jeho sbírka citátů, výroků a postřehů, které s oblibou shromažďoval z nejrůznějších prostředí a často do ní vkládal i vlastní moudra - a nakonec jeho největší poklad, deník v černých kožených deskách, který si svědomitě vedl a psal už mnoho let.

V tomhle exempláři bylo ale jen pár záznamů - zrovna nedávno začal popisovat nový sešit a zbytek nechal na základně v Shawnee. Tam by měl vydržet do doby, než se tu trochu usadí. Pak si to vše možná nechá poslat. Jak si tak prohlížel tvrdé černé desky, napadlo ho, že zápisy opět o něco rozmnoží. Sedl si tedy na pohodlnou postel a dal se do rychlého psaní svých nejnovějších postřehů zvláštním rukopisem, který po něm málokdo dokázal přečíst.

Při psaní se často zastavoval a dlouze přemýšlel o dalším smysluplném pokračování. Čas mezitím rychle plynul.


Vyrušilo ho až hlasité zaklepání na dveře.

"Vstupte."

Vešel mladý voják. "Majore Ambere, čekají na vás."

"Ah, ovšem." Vzpomněl si ihned Chris na Davisova slova. "Ten čas ale letí."

Chvatně naškrábal poslední větu do deníku, sklapl ho a odložil na vedle sebe na postel.

"Mohl byste mi ukázat, kudy se tam jde?" Požádal.

"Jistě, pane." Přikývl voják, desátník Alfredsson. "Doprovodím vás."

"Jak dlouho tu jste." Zajímal se Chris, aby navázal hovor.

"Asi půl roku, pane."

"A jaké to tu je?"

"Nebezpečné." Odvětil desátník bez zaváhání. "Nikdy nevíte, co zase skrz Bránu přijde… Ostatně to brzy poznáte sám."

"Myslíte?" Zapochyboval Chris.

"Pane, já byl v Iráku - v první linii. A říkám vám, tady to je nebezpečnější."

"Já byl dokonce i za linií, desátníku." Opáčil. "A nedokážu si představit horší místo."

"Neřekl jsem horší, pane. Řekl jsem - nebezpečnější…Á, už jsme tady."

Vešli do místnosti, která ze všeho nejvíc připomínala řídící středisko. Ostatně to nic jiného nebylo. Byla tu tma, ve které jen slabě svítily řady kontrolek a poblikávaly monitory počítačů. Chris rozeznával v přítmí obrysy několika postav.

"Po schodech nahoru, pane." Ukázal Anderson na točité kovové schodiště, které vedlo do vyššího patra.

Chris svižně vystoupal těch několik schodů. Ocitl se v prostorné konferenční místnosti s dlouhým stolem uprostřed. Dostatek světla tu zajišťovalo několik zářivek na stropě. V místnosti byli všeho všudy dva lidé. Prvním byl major Davis v družném rozhovoru s druhým mužem, kterého ještě neměl tu čest poznat. Byl to postarší holohlavý generál, jak odečetl z výložek.

"Major Amber se hlásí, pane." Zasalutoval předpisově v přítomnosti vyššího důstojníka.

"Konečně jste tady, majore." Poznamenal generál. "Já jsem generál George Hammond, velitel základny."

Natáhl k němu ruku. Chris mu ji pevně stiskl.

"A majora Davise už znáte."

Přikývl. "Je to pro mě čest být tady, pane." Pronesl trochu upjatě.

"O tom nepochybuji." Změřil si ho Hammond. "Ale i pro mě je čest poznat tak skvělého důstojníka."

"Pane, já…"

"Jen se nevymlouvejte" Zarazil ho. "Vaše složka mě zaujala nejvíc ze všech kandidátů, kteří se mi dostali na stůl. Pro tu práci jste ideální důstojník."

"Co je to vlastně za práci?" Dodal si Chris odvahy.

"To vám snad řekli, ne?" Zamračil se Hammond.

"Řekl jsem mu jen, že se stal velitelem SG týmu." Přispěchal s vysvětlením Davis. "Na podrobnější instruktáž nebyl po cestě čas."

"Aha." Promnul si bradu generál. "Ono je vlastně těžko říct, co všechno bude vaše nasazení obnášet. Nejspíš od všeho trochu…"

"Primárním cílem programu je výzkum mimozemských světů a civilizací." Rozvíjel myšlenku řečnicky lépe nadaný Davis. "Ale nadělali jsme si při tom, neúmyslně, řadu mocných nepřátel, takže se mnohdy nevyhnete ani otevřenému boji."

"To nezní špatně." Zaradoval se Chris. "To druhé…" Dodal už méně rozjařeně. "Tedy…" Zarazil se.

"Chápu vás, majore." Uklidňoval ho Hammond. "Budete si ale muset zvyknout na trochu jiný přístup než u námořní pěchoty. Většinou nepůjde o to tam všechno rozstřílet. Ale právě proto jsem doporučil vás před mnoha dalšími výbornými důstojníky od pěchoty, protože vy na to máte."

"Jistě, pane…vynasnažím se, pane."

Chrisovi dělalo často problém mluvit s nadřízenými. S vojáky své jednotky jednal vždy jako se sobě rovnými, ať to byl jeho zástupce či nejposlednější nováček, protože jak říkal, do akce jde tým a v týmu nejsou lepší a horší. Jenže příliš často se setkával s vyššími veliteli, kteří tohle pravidlo zavile odmítali. Navíc obvykle říkal to, co si myslel. A nebyl si proto nikdy jistý, jak bude reagovat ten který nadřízený. Zvlášť, když se setkávají poprvé…

Ticho, které nastalo, vzápětí přerušil nepříjemný zvuk sirén.

"Mimozemská aktivace brány!" Ozval se hlas z reproduktorů.

Generál Hammond se zmocnil nástěnného telefonu.

"Co to je? Má se teď někdo vracet?"

"Ano, pane. Plánovaný návrat z mise má SG-12."

"Dobrá, vyčkejte na identifikační signál a pak otevřete iris…a zvedněte kryt." Doplnil rozkaz.

Položil sluchátko a obrátil se na se zaujetím přihlížejícího Ambera.

"Aspoň máte možnost vidět ji v akci."

Těžké kovová stěna, která dosud zakrývala stěnu místnosti napravo od Chrise s několika okny, se začala s tlumeným hukotem pomalu zvedat. Netrvalo dlouho a vyjela nahoru úplně.

Chrisovi se přes okna otevřel pohled na rozměrnou místnost, jejíž podlaha byla dobrých patnáct metrů pod nimi. Byla takřka prázdná až na několik vojáků v plné zbroji, kteří pro všechny případy dohlíželi na bezpečnost, kdyby se snad něco zvrtlo, a na velký kruh z tmavošedého kovu u protější stěny. Na kruh bylo napojena čtveřice svorek, které, jak se Chris podle připojených kabelů dohadoval, přiváděly proud. Po obvodu se pravidelných odstupech nacházely trojúhelníkové útvary. Napočítal jich sedm, z nichž pět červeně svítilo. Vnitřní prostor kruhu zaslepovalo několik kovových plátů, které se nezdály původní. To byla tedy ona Hvězdná brána.

Střední kruh brány se otáčel. Jeho povrch nebyl hladký, rozeznával na něm cosi jako podivné obrázky, ale pořádně na ně neviděl. Po chvíli se otáčení zastavilo, zato se rozpohyboval jeden z trojúhelníkových zámků. Rozzářil se, roztáhl se a pak opět zapadl. Kruh se začal znovu točit. Ale jen na chvilku, než se totéž opakovalo u posledního nesvítícího, který byl úplně nahoře.

Když zapadl, tak se chvíli nic nedělo. Pak se ozval zvláštní, těžko popsatelný zvuk a na stěně za Bránou se rozlilo modré světlo.

"Přijímáme signál SG-12. Otevírám iris." Oznámil po chvilce někdo v reproduktoru.

Pláty uzavírající bránu se se zasyčením roztáhly a zmizely kamsi ve vnějším obvodu. Chris spatřil světle modrou plochu, která by vypadla, jako vodní hladina, kdyby ovšem nebyla umístěna vertikálně a neměla tak zvláštní a nepřitozenou barvu. Přesto ale vodu, nebo nějakou hustší kapalinu připomínala ze všeho nejvíc.

Na kovovém můstku, který k bráně vedl se najednou zhmotnila mužská postava, která se vyloupla z oné modré hladiny. A za ním následovaly tři další. Jen pár vteřin potom, co poslední z mužů prošel, se ozval bzučivý zvuk a hladina najednou zmizela. Zámky na bráně pohasly. A bylo zase ticho, jen čtyřčlenný SG tým tu nějak přebýval oproti původnímu stavu.

Chris se v první chvíli zmohl jen na jediné slovo.

"Fantastické."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama